SETKÁNÍ SE SV.HELENOU

„Setkání se Sv.Helenou“ je pestrým zrcadlem pocitů, zážitků, setkání a příhod na palubě Niké při její plavbě z Kapského Města v jižní Africe až ke skalnatým břehům ostrova Sv.Heleny. Kniha popisuje tragickou nehodu v jižním Atlantiku a následné ošetření na Sv.Heleně. Obsahuje všeobecný pohled na historii a život lidí na tomto osamělém ostrově, který se nalézá daleko od jakékoli pevniny. Příběh je dokumentován 191 ilustracemi. Plnobarevná, vázaná, předsádka, 168 stran.
Kniha obsahuje i DVD Osamělý mořeplavec.

Vyňatek z knihy:

......Skloněn nad vrátkem rychle jsem otáčel pákou, až zuby západek zvonily do ranní tmy. Vtom se odněkud nečekaně přihnal silný větrný poryv, až to s Niké otřásalo. Nedotažená plachta se zatřepala ve vzduchu, uslyšel jsem kovový třesk a jen tak tak stačil zvednout hlavu od vrátku…
Co jsem to chtěl dělat?
Byl jsem jako v narkóze.
Co vůbec dělám v kajutě ?
Nač jsem vytáhl krabici s léky?
Odkud se tady vzala krev ?
Jsem to opravdu já ? Jako bych sám sebe pozoroval očima cizího člověka. Nebyl jsem schopen reálného uvažování, žádného pohybu, nebyl jsem schopen ničeho, než se svalit na podlahu kajuty. Pak jsem si
uvědomil, že se skláním nad krabicí s léky, do níž kapala krev. Nějak jsem stále nemohl pochopit, co se se mnou děje. Až po nekonečně dlouhé chvíli jsem pochopil, že ta rudá tekutina vlastně teče z mé tváře. Sáhl jsem si na rozdrcená ústa a okamžitě ucítil bolest. Pohled do zrcadla ukázal, že mám rozseknutý nos a ret rozťatý na dvě části. Vyvlekl jsem se na palubu. Bílá paluba byla zkropena červenou krví. Obě plachty, rovněž důkladně zkrvavené, byly spuštěny a zajištěny na palubě. Také pomocná ráhna byla na svých místech a všechna lana byla pečlivě smotána. Nepamatoval jsem si však, že bych něco podobného dělal.
Teprve když jsem se rozhlédl kolem, uvědomil jsem si, že při větrném náporu zřejmě prasklo kování na stěžni, spinakrové ráhno sjelo dolů a udeřilo mě do tváře. Úder to musel být opravdu pořádný. Samotné ráhno je totiž dost těžký čtyřmetrový kus kulatiny, mohutně okovaný na obou koncích. Navíc na jednom konci zůstalo nerezové kování uchycení spinakrového pně, které se odlomilo od stěžně.
Snažil jsem se rozpomenout, co se vlastně stalo poté, co jsem do obličeje dostal obrovskou ránu. Okamžitě po úderu, ještě omámen bolestí, jsem pravděpodobně stačil loď uklidit a Niké ustavit tak, aby klidně stála v driftu. Vše bylo perfektně zabezpečeno. Jen jsem si s hrůzou uvědomil, že mne úder mohl snadno srazit do moře. V tom případě bych již neměl šanci spustit plachty ani loď ustavit do driftu. Mohl bych z vln jen bezmocně přihlížet, jak Niké mizí v ranním šeru plujíc sama, jen s pomoci autokormidla. Vrátil jsem se do kajuty a s kusem gázy přiloženým na rozbitá ústa jsem ulehl na lůžko. Byl jsem stále v mrakotách a nebyl jsem schopen normálního uvažování. Jak dlouho jsem tak ležel, nevím. Postupně se mi vracelo jasnější vědomí, ale teprve po dlouhé chvíli jsem byl schopen přemýšlet o všem, co se stalo. Zběžný pohled do zrcadla mi potvrdil, že potřebuji lékařské ošetření. Sám bych si s tak vážným zraněním neporadil. Rozťatý nos, rozťatý horní ret, všechny přední zuby uvolněné a roztříštěná vnitřní přepážka nosu. Dvě stoličky na levé straně ztratily úderem část skloviny. Začal jsem přemýšlet, kde vůbec jsem a jak daleko mám k ostrovu. Bylo devět hodin. Uvědomil jsem si, že musím pokud možno co nejdřív zjistit svou přesnou polohu a vyrazit na další plavbu. Znovu jsem vyšel na palubu. Pak jsem napnul plachty. Při pohledu na
zkrvavenou novou genuu jsem moc velkou radost neměl. Navíc mi prasklo kování u otěží, které při plácání plachty ve větru do genue nadělalo několik děr. Hromská smůla! ........